Ocel a hliník mají různé chemické a fyzikální vlastnosti, jako je tavicí bod, teplotní koeficient rozšíření, elastický modul atd., kdy svařování oceli a hliníku s technologií svařování za tepla bude čelit mnoha problémům, tj. hliník a ocel snadno vytvořit velmi tvrdou a křehkou fázi IMP (intermetalická fáze),a čím větší přívod svařování tepla, tím více IMP fáze generované.Tato křehká fáze vážně ničí statickou a dynamickou s ílu kloubu, 39;39;Jejich hlavní fyzické rozdíly jsou uvedeny níže:

Železo může rozpustit část hliníku v pevném stavu, ale když obsah hliníku překročí 12%, krystalická struktura se radikálně změní, tvoří Feal(mesh), Fe3Al(mesh) směsi, které jsou velmi tvrdé (250-520hv) a křehké.Další zvýšení, pokud obsah hliníku v železa Fe2Al (faktor), Fe2Al5 (eta) a FeAl3 (theta) směs je tvořena, které nabízejí vyšší tvrdost (600-1100 HV) a vyšší křehkost.Tento křehký materiál je výsledkem šíření železa v hliníku nebo hliníku ve železa.Je-li elektrochemický potenciál dvou různých materiálů odlišný, vzniká molekulární difuze, která kompenzuje potenciální rozdíl.Čím větší je potenciální rozdíl (E~ 1.22v pro železo a hliník), tím větší je difúzní trend.  

Pokud je však tloušťka fabriky IMP svařovaného kloubu menší než 10 m, je jeho křehkost m éně důležitá a zřejmá.V tomto okamžiku závisí výkonnost obrobku hlavně na pružnosti základního materiálu.Koroze je další velký problém, protože elektrochemický potenciál obou materiálů je zcela odlišný, což vede k elektrolýze (ekvivalentní k baterii).Aluminum, na druhé straně, má nízký potenciál a negativní elektrod, který koroduje s elektrolýzou.Stručně řečeno, svařování oceli a hliníku musí splňovat dvě požadavky:

Tloušťka fáze IMP v kloubu < 10 m

Aby se zabránilo korozi základního materiálu po svařování

K dosažení těchto dvou požadavků je nutný nízký vstupní proces tepla, následovaný speciálním zařízením na ochranu proti korozi drátů nebo svarů.

Technologie CMT (Cold Metal Transfer) se vyvíjí na základě přechodu na krátké obvody a její tepelný vstup je mnohem nižší než běžné svařování GMAW.Proces je: oblouk hoří, drát tlačí dopředu, dokud kapka zkracuje, kdy se otáčí rychlost přívodu drátu, drát táhne zpět, a proud a napětí jsou téměř nulové.Poté, co se vytvoří další obvod, obloukový oblouk znovu vzplane, a přechod kapoty začíná znovu, než je drát znovu připojen.Průměrná frekvence tohoto pohybu/stahování je až 70Hz.

Úspěch je založen na pozinkované oceli a hliníku, zkouška svařování je následující: rozsah tloušťky hliníku je 0.8 3 mm, plnicí materiál pro hliníkový křemíkový materiál, tavením hliníku a zinku vytvořeného na povrchu svařovacího kloubu oceli.Základní experiment je dokončen v 1 mm na kloubu oceli a hliníku.Následující tabulka je průměrná intenzita zkoušky.

Je nevyhnutelné, aby došlo k určité ztrátě síly v tepelně postižené zóně procesu CMT.Při svařování tepelně ošetřené   slitina hliníku   (6000 série), tepelně ovlivněná zóna pevnost ztratí 30-40% v důsledku srážení krystalizace do smíšené krystalické struktury.Proto je tepelně ovlivněná zóna tohoto kloubu nejslabší část, a nejnižší pevnost v tahu je asi 60% té z hliníkového materiálu.Pro přirozeně zocelené hliníkové slitiny (5000 série) je síla tepelně postižené zóny také snížena v důsledku rekrystalizace.Snížení pevnosti souvisí se vstupem tepla v procesu předúpravy a svařování.Fraktura se vyskytuje hlavně v oblasti zasažené teplem.

Experimentální údaje ukazují, že svařování oceli na hliník je možné, i když ocel je galvanizována a speciální nízkoenergetický svařování jsou předpokladem pro úspěch.Svařovací klouby vykazují vynikající pevnost v tahu, odolnost proti korozi a odolnost proti únavě a také dokazují, že hodnota PP křehké fáze je menší než 2.5 m, což je klíč k zabránění křehké zlomeniny ocelového a hliníkového kloubu.